1)
Karty osudu,
v rukou hráče.
Přemíra odhodlání,
zoufalství a trocha pláče.
Budeme hrát.
Dáme vše v sázku.
Radost, štěstí,
zdraví a hlavně lásku.
O tu jde nejvíce.
Budeme hrát.
Uvidíme, co bude dál..
co bude dál.
Jedna prohra,
druhá, třetí,
životní rána na nás letí.
Zvedáme se a zase padáme,
rozházené karty posbíráme.
Jsou celé špinavé a zmačkané.
Kdosi je jen tak pohodil,
nestál o ně
a život svůj lehce zahodil…
se nikdo nedoví.
2)
Posel dobrých zpráv,
přilétl oknem
a podal mi zapečetěný list.
Ač nechci, musím ho číst.
Kdosi mi gratuluje,
prý budu matkou.
Výsledky lékařského vyšetření
mluví však jasně.
Nový život ve mně roste.
Jsem zoufalá,
co s tím?
Jak se to mohlo stát?
Na pohádky o čápovi už dávno nevěřím.
Jediné chybné rozhodnutí,
jediná romantická chvíle
a má nezodpovědnost,
rozhodly o dalším díle.
Uběhl čas.
Já hladím rostoucí bříško.
Poznání, následky,
pokora, vyspělost
odráží se v mé tváři.
Rozhodnutá převzít zodpovědnost
jdu dál.
Se svým dítětem,
s životem,
který v rukou mám.
3)
Sním o tom,
co se nemůže stát.
Ale nic není nemožné!
Pláču nad tím,
co je ztracené.
Ale vzpomínky jsou věčné!
Jdu tam,
kam nemůžu jít.
Ale má mysl omezená není!
Nevěřím tomu,
co nevidím.
Ale pravá víra je věřit v to,
co vidět není!
V očekávání, ve sny, v naději, v lásku!
Věřit, znamená spolehnout se na to,
v co doufáme a být si jisti tím,
co nevidíme.
4)
Najít skulinu,
pryč od tebe.
Navždy utéct,
vzlétnout do nebe.
Běžet po pláži,
cítit vlny šimrající po nohou,
Odejít tam,
kam druzí nemohou.
Na místo jen pro mě,
na místo snění a
zapomenout,
že kdysi bývala jsem tvou ženou.
Už jen krůček zbývá,
a budu moc být jenom svá.
Se svou bolestí, se svou duší,
se svým tělem, asi to už tušíš.
Ještě chvilku,
a bud tam, kam ty nemůžeš jít.
Budu v nebi, navždy snít a snít…
5)
Beautiful day
Nádherný den,
měl by to být.
Beautiful day,
po zemi zní.
Nádherný den,
radujte se!
Beautiful day,
všechny národy přidejte se.
Nádherný den,
plný svobody.
a šťastných okamžiků.
Beautiful day,
válka skončila.
Nádherný den,
nová etapa lidstva začala
6)
Proč je na zemi,
tolik zla a chudoby?
Proč mezi sebou
válčí národy?
Proč je tolik nenávisti a bolesti?
Proč je tento svět
ponořen do neštěstí?
Proč tady vůbec žijeme?
Kvůli čemu?
A kam vlastně spějeme?
Proč se nám zdá,
že už je na vše pozdě?
Na lásku, na usmíření.
Na začátek, na uzdravení.
Proč a ještě tisíc proč mám.
Neodpoví mi ten, jehož se ptám.
Asi není naše věc, znát na všechno odpověď.
Myslím, že jednou důvod všeho poznáme.
Možná ne tady,
a ne teď…
7)
Smířená s osudem,
smířená s bolestí.
Do písku kreslím,
co odnesl čas.
Až najdu vzpomínky,
až se zas rozední,
až vrátí se jeden z nás.
Pak otevřu dveře,
motýlci se rozletí
do všech světových stran.
Jeden mi přistane na vlasech
deštěm umytých,
druhý mě po ruce šimrá.
Oddám se snění,
a vzlétnu s nimi.
Do výšin, hlubin,
do minulosti, budoucnosti,
do srdce i mysli.
Najdu a pochopím,
život z obou stran,
Zavřu knihu poezie,
však bez ní se jistě lépe žije.
8)
Zůstává.
Je jediný.
Zůstává.
Bez viny.
Nechce jít,
odmítá snít,
Zůstává sám.
Snadné se to zdá,
odejít mám i já.
Co dělat se dá....
Zůstává a trápí se,
odchází a nalézá,
Co skryté bylo pod zemí,
poklad největší chce mít.
Poklad plný lásky, štěstí,
něžných chvil a
bez bolesti žít.
S někým chce být.
Se svou láskou,
se svým snem,
Chce zůstat tam,
kde naději uviděl.
9)
Klubíčko něžností,
po louce kutálím.
Chtěla bych vzít to,
co mi v lásce mé brání.
Pohlédnou na nebe,
celá se rozzářit.
Uvidět jen tebe,
jak za mnou přicházíš.
Nenajdu klubíčko,
kam se jen podělo?
Něžnosti, laskání.
Kam to vše zmizelo?
Běžím a padám,
špinavá vstávám.
Slzy už nestírám,
šaty mám zmáčené.
Srdce mě bolí,
je zcela zničené…
10)
Pyramidy a
nekonečná poušť.
Slunce pálí,
zlatý písek se prosívá mezi prsty.
Klid oázy k odpočinku láká.
Palmy pohupující se,
když vítr lehce zavane.
Vedro k zalknutí.
Velbloudí karavana
loudá se po dunách.
Je tu cítit doba faraónů a otroků.
Jen zavřít oči a představit si čas,
kdy Kleopatra prožívala svůj vztah s Caesarem.
Kdy mocní vladaři stavěli své hrobky,
sahající k nebesům.
Jak asi muselo být Izraelcům,
když byli vyvedeni z Egypta a po 40let chodili po poušti,
než přišli do zaslíbené země?
Historie,
tak tajemná a přece blízká.
Jen trochu poznat a porozumět…
11) Pavučina snů, křehká a tenká. Stovky, tisíce dnů, stále ta samá scénka. Loudám se po nocích, v myšlenkách hloupou otázku mám. Za kohopak se asi jednou vdám? Věneček z růží, zlaté střevíce. Komu budu jednou říkat „můj muži“ a koho si jednou budu cenit nejvíce? Spí tmavé město, kterým procházím, ale přesto, krásu nacházím. Pomalu se rozednívá, mé sny realita střídá. Jednou určitě toho pravého potkám, teď je však jiný čas. Jednou svou ruku někomu dám a bude znít můj radostný hlas. 12) Bodnutí do srdce, velmi tě zabolí. Ta rána životní zcela tě ochromí. Nic necítíš, bolest je příliš veliká. Život pod rukama ti utíká. Jdeš noční ulicí, nebojíš se. Za svou duševní nahotu nestydíš se. Najednou ti je všechno jedno. Kde jsou ty časy nádherné? Ty chvíle radosti, štěstí, lásky kouzelné? 13) Pátráš po zloději svých snů, voláš o pomoc. Nikdo neodpovídá. Ten, kdo tě měl, tvou duši neuhlídá. Ten, komu jsi patřila, odešel. A to tě zničilo, navždy tvé srdce pohřbilo… 14) Život je boj, který se nikdy nesmí vzdát. Když spadneš, zvedni se a jdi dál. Někdy to ale nejde, tělo i duše po pádu krvácí, síla a naděje se vytrácí. Udělat první krok není snadné, přeješ si, ať ta strašná úzkost z tebe spadne. Ale ten krok kupředu znamená vítězství, zatímco zůstat stát nic dobrého nevěstí. Život jsou jako schody, stoupáme, padáme, krok dopředu a zase dozadu děláme. Jednou však na ten vrchol vystoupáme, ač se to teď zdá být nemožné, všechny zkoušky života překonáme a zazní zvuk trubky vítězné. Život je boj, ale přesto je to dar, ten největší a nejcennější, který nám byl z nebes dán... 15) Říci „Sbohem.“ a pak jít. Loudat se v osamělých chvílích. Přemýšlet o světě, kam druzí nemohou. Utrhnout květinu, zraněná náhodou. Vzít si to, co mi nepatří, prožitky, zklamání, čmouhu na srdci nesetřít. Vylétnout do oblak, a rychle spadnout na zem. Zapsat do deníku, zavřít ho a jít za svým snem. 16) Konec všeho, konec dětských snů… Kam až dolehne ozvěna zklamání? Vodopád unáší duši mou. Lilie divoce kvetou na stráni, Vítr pohrává si s travnatou peřinou. Les šumí, zoufale o pomoc volá. Vznáší se orel, pták majestátný, Symbol svobody, jistoty a naděje. Náhle k zemi padá. Nepocítí bolest, všeho se vzdává. Vzdává se bolesti, vzdává se snů. Vzdává se radosti, budoucích dnů. 17) Nalezena a přece ztracena, bez duše, bez těla. Plná falešné lásky a krásných pocitů, hledám tě marně, nejsi tu. Myslela jsem- ale čím? Oči zavřela jsem, to především. Existuje vůbec možnost, vrátit se zpět? Jak přivést k životu zvadlý květ? Hledám, pátrám, o pomoc volám...
